BOHEMIANS 1905

..:Historie klubu:..

 

               

Préhistorie dnešních klokanů má různé verze a pro každou lze najít argumenty. Jako rok vzniku Sportovního kroužku Kotva, který na konci roku 1905 požádal o členství v ČSF a přejmenoval se na AFK Vršovice, se nejčastěji uvádí rok 1903, a tak se ho přidržíme i my. Nicméně Footballový almanach, vydaný svazem roku 1907, uvádí, že kroužek Kotva "založen byl roku 1885 a čítal 17 členů, z nichž nyní, po 17 letech, nacházíme v I. mužstvu ještě 9 hráčů."

Významným letopočtem je v každém případě rok 1912, kdy klub nejen získal první hřiště - legendární Dolíček (zhruba po uhlopříčce přes křižovatku u slávistického stadionu v Edenu), ale navíc poprvé porazil nejprve Spartu (2:0) a pak i Slavii (1:0).

Prvním velkým úspěchem v bojích o body bylo druhé místo za tehdy nedostižnou Spartou v mistrovství Středočeské župy 1920. V posledním ročníku této soutěže (1924/25) před vytvořením ligy skončili zelenobílí až na 12. místě, ale přihláškou do profesionálního tábora si zajistili ligovou účast.

Podstatnou součástí klubových tradic se stal zájezd do Austrálie roku 1927. Vršovičtí tam hráli pod hlavičkou Bohemians - Češi tak úspěšně a doma byli přivítáni s takovou slávou, že se brzy poté rozhodli pro změnu klubového jména. Do vlasti přivezli párek klokanů, který se jim postaral o populární přezdívku a posléze také o nový klubový znak.

Zlatým písmem jsou v klubové historii zapsána i leta 1930-32, kdy Bohemians podvakrát za sebou obsadili v lize 3. místo. V březnu 1932 také slavnostně otevřeli stadion, který jim slouží dodnes; jméno dostal po předsedovi klubu a velkém mecenáši, řediteli Občanské záložny ve Vršovicích Zdeňku Dannerovi, který měl na tom díle lví podíl.

První sestup přišel roku 1935 a trvalo pět let, než se jej podařilo napravit. Ale jestliže až do té doby byla za třetí tým hlavního města po suverénních "S" všeobecně považována Viktoria Žižkov (a dlouhodobé porovnání výsledků a umístění to potvrzovalo), od počátku 40. let se karta obrátila. S výjimkou ročníku 1943/44 se klokani v tom období vždy umístili před svým žárlivě sledovaným (to bylo samozřejmě oboustranné) rivalem ze Žižkova.

K pozoruhodnému vzestupu zelenobílých došlo v průběhu ligového ročníku 1946/47. Mužstvo, které dosud představovalo jen průměr, bylo v říjnovém přestupním termínu a v zimní přestávce doplněno tak vhodně, že zatímco ještě na podzim se pohybovalo na okraji pásma sestupu, v jarním finiši vystoupilo až na 5. místo!

A to byl jen začátek - v následující lize skončili klokani čtvrtí, v letech 1949 pak vždy třetí, v druhém případě dokonce jen horším skóre za první Bratislavou a druhou Spartou! Přitom celý podzim tenkrát hrálo v podnájmu, protože ve Vršovicích se místo pověstné černé škváry kladl trávník. V posledním utkání hostili zelenobílí na hřišti Čechie Karlín Teplické. Ti hráli jak o život - alespoň bod potřebovali k záchraně - a zápas skončil 1:1. Klokani tak přišli o první místo, s kterým šli do finiše.

Teprve po skončení soutěže se ústředí rozhodlo omezit počet sestupujích ze čtyř na dva, jinak by v lize zůstaly pouze dva slovenské celky. Být změna známá v průběhu soutěže, když už ne před jejím zahájením, sotva by byl Vršovickým titul unikl. Téměř celý ten památný ročník odehráli ve složení Pavlis - Rubáš, Vedral - Havlíček (nebo Fišer), Jíra, Charouzd - Kvapil, Müller, Plánický, Žďárský, Pešek.

Fotbal nemá logiku: přestože v příští lize zůstal kádr mužstva stejný, následoval sestup z předposledního místa! I když však roku 1952 klokani ligu nehráli, zapsali se v něm do análů národního mužstva výrazněji než kdykoli předtím: v utkání s Polskem (2:2) dodali celé vnitřní trio útoku Ladislav Müller - Karel Tomáš - Jiří Žďárský a na závěr sezony byli (ne dost uváženě) pověřeni státní reprezentací v Albánii (2:3 a 1:2).

Mezi nejlepší se vrátili na skok roku 1954 a na sedm let roku 1958. Přestože významnou část týmu tvořili hráči, odložení oběma "S", zejména Slavií, v první polovině 60. let klokani oba slavnější soupeře předčili. Některé opory však už stárly a po odchodu hvězd, Vladimíra Kose do Sparty a Josefa Píši do Slavie, přišel další sestup.

Tři návraty potřeboval tým z Dolíčku (jak se po čase začalo z tradice říkat i novému stánku), než dokázal znovu stabilizovat své postavení mezi elitou. V sezoně 1974/75 vyslal soupeřům zcela nečekaným ziskem 3. místa první důrazné varování. Ještě nějaký čas pak sbíral a formoval síly uprostřed ligového pelotonu. Od ročníku 1978/79 však začala generální ofenziva: čtvrté místo, po něm třikrát třetí. V ročníku 1982/83 přišel nejprve pozoruhodný postup Pohárem UEFA: po vídeňském týmu Admira/Wacker vyřadili Bohemians i francouzský St. Etienne, španělskou Valencii a skotský Dundee United a teprve v semifinále byli krátcí na Anderlecht Brusel (0:1 a 1:3).

Vynahradili si to mistrovským titulem! V utkání předposledního kola se Žilinou (4:1), které definitivně stvrdilo triumf, hráli Z. Hruška - Jakubec, Prokeš, Bičovský, Ondra - Chaloupka, Zelenský, Koukal - Němec, Levý, V. Hruška. A to ještě pro zranění odpočívala taková esa, jako byli Sloup nebo Čermák.

Jinak to vlastně byla - až na ten skvělý konec! - dost smolná sezona. Trenér Tomáš Pospíchal měl vážné problémy s nemocným srdcem, marodka byla stále plná... Ale jinak čest a sláva vítězům. V sestavě národního mužstva běžně bývalo pět, šest, ve skvělém milánském duelu s Itálií (2:2) dokonce sedm, na Kypru osm klokanů!

Co chybělo, aby se ty nádherné chvíle Dolíčku po dvou letech opakovaly? V lize 1984/85 měli nakonec zelenobílí stejně bodů jako šampioni ze Sparty - ale skončili druzí, protože v posledním kole nezvládli domácí mač s Trnavou (0:1).

Zase přišla i zlá leta: roku 1993 zachránil Bohemians před sestupem jen přechod z českoslovewnské na českou ligu; roku 1995 a nanovo v roce 1997 už jim nepomohlo nic.

Vrátili se roku 1999. A jejich 4. místo v lize 2001/02 nelze označit jinak, než jako vytěžení maxima možností - a ještě hodně navíc!

 
Powered by Rauerinho © 2008, SS místnosti Bohemians 1905